Informační explozi, které jsme byli v druhé polovině a zejména pak koncem 20.století svědky, lze označit za zcela bezprecedentní. Za jeden z jejích velmi výrazných činitelů je považována celosvětová síť – Internet. Právě na Internet a na mladou generaci je zaměřen následující krátký příspěvek.
Fenomén Internetu lze zkoumat v mnoha rovinách. Je nepopiratelné, že Internet se stal zcela novým průmyslovým odvětvím, respektive že od základů změnil dosavadní fungování mnoha tradičních odvětví. Zaměřme se ale pro tuto chvíli jen na určité specifické aspekty Internetu – na úlohu Internetu v otázce šíření informací a na vliv v oblasti formování kultury; tedy právě na ty aspekty, pro které je mladou generací tak vysoko ceněn.
Co se informací a informovanosti týče, mohli bychom dnešní generaci mladých bez nadsázky označit za přešťastnou. Srovnání s generací našich babiček nebo rodičů snad ani není možné. Jak můžeme často slyšet, Internet umožnil lidem přístup k úžasné decentralizované informační a komunikační infrastruktuře, kde je možné vyhledat téměř cokoliv a téměř ihned. I ty zdánlivě nejvzdálenější informace před námi najednou leží ve vzdálenosti pouhého jednoho kliknutí. Široká škála informací, jejich různorodost a možnost zkoumat na Internetu každý problém z nepřeberného množství úhlů pohledu se jeví být cestou k sebevědomé, nezávislé a hlavně nehomogenní společnosti. Společnosti, kde si každý může udělat vlastní, nepředpojatý a fakty podložený názor na jakýkoliv problém.
Internet by také - vzhledem ke své decentralizované podstatě, kde každý na něm může publikovat a bez technických obtíží šířit prakticky cokoliv – měl být místem nesmírné kulturní rozmanitosti. Kde jinde, než v prostoru bez omezení počtu licencí nebo frekvencí mohou vzniknout rádia, nebo dokonce televizní stanice, jejichž programová nabídka díky neomezenosti malým lokálním trhem vykročí zcela mimo střední proud? Kde jinde hledat lepší místo pro vkusovou nebo názorovou jinakost a pro střetávání odlišných kultur, než právě na světové síti?
Dva odstavce výše hrubě zachycují optimistické naděje, které jsou do Internetu (obzvláště právě mladou generací) vkládány. Byl-li by tedy průměrný mladý pověřen sepsáním „propagačního letáku Internetu“, mohli bychom informace v něm obsažené sesumarizovat zhruba takto:
Za prvé. Informace hned. Výhodou internetového zpravodajství je jeho aktuálnost. Jakákoliv informace (samozřejmě zejména zpravodajského charakteru) je zveřejněna okamžitě.
Za druhé. Informace o čemkoliv. Vzhledem k neomezenému rozsahu Internetu není Internet limitován zájmy středního proudu společnosti a „na své“ si tedy může přijít každý. Každému je k dispozici neomezené množství témat a lidská individualita se v tomto prostředí tedy může naplno rozvinout.
A za třetí. Informace z různých zdrojů. Vzhledem k decentralizované povaze Internetu nejenže informace nelze cenzurovat (myšleno pochopitelně v kontextu západního světa), ale není ani dlouhodobě udržitelné informace vykládat jakkoliv předpojatým nebo jinak ovlivněným způsobem. V takovém případě by začal působit jakýsi samokorekční tržní mechanismus – ve chvíli, kdy bychom zjistili (a v prostředí Internetu bychom to měli zjistit velmi rychle), že určitý zdroj informací je nějak ovlivněný (ať už politicky, zájmy velké fimy atp.), máme ihned možnost informaci ověřit z jiného zdroje a původní, ovlivněný zdroj, opustit.
Podívejme se ale na problém poněkud jinou optikou. V souvislosti se třemi body uvedenými výše je třeba položit si tyto otázky:
Zaprvé. Jestliže na Internetu oceňujeme rychlost a aktuálnost informací, které lze najít, je třeba se ptát, zda právě tato vysoce ceněná vlastnost nemůže vůči dosažení jakéhosi našeho „informačního cíle“ – tedy informovanosti, nadhledu a porozumění světu - působit zcela kontraproduktivně.
Za druhé. Jestliže na Internetu oceňujeme širkou škálu úhlů pohledu a možnost najít si informace z řady různých zdrojů a tyto pak syntetizovat, jak je možné, že zdaleka nejnavštěvovanější zpravodajsou stránkou českého Internetu je idnes.cz, tedy webová odnož primitivní zbulvarizované Mladé fronty dnes. Neméně zajímavý je fakt, že tato obliba je prakticky stejná napříč všemi věkovými skupinami, tedy včetně mladé generace, která tak otevřeně projevuje svoje nadšení z širokého spektra na Internetu dostupných informací.
Za třetí. Jestliže na Internetu oceňujeme možnost přístupu k ohromnému množství rozmanitých kulturních podnětů, jak je možné, že největší oblibě se těší stále stejná skupina těch nejbanálnějších videí na YouTube, uživatelé Facebooku denně vyprodukují přes 200 milionů hlášek takového kalibru, že při jejich čtení nezbývá než začít pochybovat i o existenci alespoň minimální úrovně lidské inteligence a že i internetové relace oněch „překonaných“ médií jako je televize, dosahují obrovské návštěvnosti.
K první otázce. Zde je třeba zavrhnout vůbec celou podstatu konceptu superrychlého aktuálního zpravodajství. Neustávající, ze všech stran se na nás valící proud aktuálního zpravodajství s minimálním společenským přesahem (zde mám na mysli nejen evidentně nerelevantní černokronikové zprávy typu přepadení nebo vykolejení vlaku, ale hlavně zprávy zdánlivě důležité, které jsou však stále jen efemérní aktualitou ve smyslu anglického slova „news“ - tzn. nic z nich nevyplývá, naše náhledy ani naše chování se po přijetí takového sdělení nijak nezmění) způsobuje znecitlivění příjemců obsahu do takové míry, že již nejsou schopni soustředit svou pozornost na skutečně důležitý obsah – tedy obsah svým významem přesahující dnešní den nebo týden. Jednak se takový obsah ztratí v kvantu aktuálních banalit, druhak už ani instantním informacím navyklý příjemce není připraven takový obsah zkonzumovat – je pro něj prostě příliš složitý, zdlouhavý a nezábavný.
Koncem lonského října byl hostem pořadu Média v postmoderním světě Českého rozhlasu 6 filosof Václav Bělohradský. Bělohradský uvedl, že současná média ztrácejí autoritu a nejsou tedy již schopna definovat to, co je relevantní. Tuto situaci nazval „krizí relevance“ (1). Domnívám se, že právě totální přehlcení zcela neužitečným obsahem a zároveň neschopnost médií definovat relevantní obsah a poukázat na něj, je jednou z příčin současného neutěšeného stavu veřejného prostoru – který, jak poukazuje například Zygmunt Bauman, již snad ani nelze nazvat veřejným, protože byl prakticky zcela kolonizován soukromými zájmy (2). Veřejný prostor nejen že již není schopen řešit celospolečenské otázky, ale co je pravděpodobně ještě horší a nebezpečnější, není je již schopen ani klást.
Co se oblasti rychlosti a aktuálnosti týče, Internet nám prokazuje vskutku medvědí službu. Již tak zcela nesmyslný tok ultrarychlého efemérního zpravodajství byl díky Internetu ještě dále akcelerován a pod gigantickým nánosem zpravodajského braku již společnosti přestává být dýchatelno. Narozdíl od opravdové laviny bahna, jejíž negativní dopady asi málokdo přehlédne, je však informační bahno o poznání rafinovanější a setkává se s nadšeným potleskem společnosti, která je jím pomalu dušena.
Ke druhé a třetí otázce. Odpověď na tyto otázky je třeba hledat v samotné definici Internetu. Zde je totiž třeba upozornit na fakt, že Internet není médium, ale jen prostředí, ve kterém se, mimo jiné, mohou média vyskytovat.
Jestliže tedy vzhledem k výše uvedeným vlastnostem informací na Internetu (zejména jejich obrovské množství a tedy přehlcení recipientů, velká aktuálnost, ale minimální relevantnost) dojde k otupení uživatelů sítě, cesta k ještě daleko závažnějšímu problému je otevřená. Uživatel, zcela ztracen v moři bezcenných informací, hledá svou bezpečnou jistotu v podobě internetových odnoží všech klasických médií. Zjišťujeme tedy, že snaha o rozmanitou nabídku pestrých kulturních podnětů nebo různorodých informačních zdrojů vyznívá naprázdno a uživatelé se opět zajímají o ty samé primitivnosti a reklamě a konzumu podřízené podněty, které i v klasických, neinternetových médiích hrají hlavní roli při šikování společnosti u nákupních vozíků. Opět tak dochází k situaci, kdy nejenže stávající směr vývoje společnosti není změměn, ale naopak za přispění celosvětové sítě nabírá na obrátkách.
Bylo zřejmě naivní věřit v to, že Internet může přinést jakoukoliv změnu současného vývoje. Málokoho ale asi mohlo napadnout, že Internet bude tento vývoj ještě dále urychlovat. Představy mladé generace a svobodě informací nebo multikulturnosti, kterou může Internet poskytnout, se ukazují být zcela zcela mimo realitu.
Nezbývá mi než vzpomenout si na předmluvu Neila Postmana k jeho nejslavnější knize „Amusing ourselves to death“, v níž Postman srovnává Huxleyovské a Orwellovské vize nového světa. Postman mimo jiné píše, že Orwell se bál těch, kteří zakážou knihy. Huxley se obával, že knihy už nebude třeba zakazovat, protože nebude nikdo, kdo by je chtěl číst. Orwell se obával těch, kteří nám znemožní přístup k informacím. Huxley se obával těch, kteří nám jich poskytnou tolik, že nás to dovede k pasivitě a egoismu. Orwell se obával, že před námi bude pravda skrývána, Huxley se obával, že pravda se utopí v moři bezvýznamnosti. Podle Orwella nás zničí to, co nenávidíme, zatímco podle Huxleyho nás zničí to, co milujeme (2).
Nadšeně přijímán mladou generací se Internet stal, alespoň dle mého názoru, dalším z nástrojů uskutečnění Huxeyho pochmurné vize.
Bibliografie
1. Bělohradský, Václav. Finanční a obsahová krize tisku. Média v postmoderním světě. Praha : Český rozhlas 6, 16. říjen 2009.
2. Bauman, Zygmunt. Liquid Times - Living in an Age of Uncertainty. Oxford/GB : Blackwell Publishers, 2007. stránky 9-10. ISBN 9780745639871.
3. Postman, Neil. Amusing Ourselves to Death. Methuen Publishing Ltd, 1997. Předmluva. ISBN 9780413404404.
Žádné komentáře:
Okomentovat